Letošní podzim není nijak zvlášť krásný, ale když jsem ráno vstala, zdálo se, že sluníčko přece jen bude. Ten správný den na výlet z Brna. Nebude to ledajaký výlet, ale pracovní. Už skoro rok spolupracuji s Genderovým informačním centrem NORA, ale teď poprvé jdu řešit něco, řekněme přímo do terénu. Naše centrum dostalo podporu z Norských fondů na projekt zaměřený na podporu romských žen v jejich profesním rozvoji. Do projektu spadá natočení dokumentu a jeho podobu jedeme řešit do vesničky Bystré.

Protože nejsem z Brna, Bystré mi nic neříká, ale podle googlemaps tam budeme asi za hodinku jízdy. V autě jedu já a dvě Katky, šéfka našeho centra Kateřina Hodická a mentorka projektu Kateřina Kelarová. Celou cestu nemám ponětí, co můžu očekávat, ale podle jejich rozhovoru se zdá, že to bude velice zajímavé. Přijíždíme do Bystrého a zatáčíme k jednomu z domků. Při vstupu nás vítá celá garda. Máme tu dva kluky, kteří budou naši kameramani, a taky Idu Kelarovou, která vede romské sdružení MIRET, podporující talentovanou romskou mládež. V hlavě si dělám poznámku, abych se na tuhle organizaci ještě podívala.

Přijetí je vroucné, silné stisky rukou, dostáváme čaj a výborné věnečky. Ale času není nazbyt a hned se pouštíme do práce. Na začátek přichází byrokracie, je potřeba vyřešit různé papíry, ale ty jsou odtlačeny bokem. Kameramani jsou netrpěliví a chtějí si vydiskutovat podobu dokumentu hned. Takovou diskuzi jsem nečekala. Chytá mne vzrušení ze zápalu, který v místnosti panuje.

Máme tu dvě strany, které se musí domluvit. My máme svoje představy o tom, jaké otázky by se v dokumentu měly pokládat, kameramani a tazatelé v jednom z toho mají v očích hrůzu. Nevím, jestli se smát, nebo to brát vážně. Abych situaci vysvětlila, kluci jsou Romové, a proto samozřejmě znají romskou kulturu. Mezi námi „bílými“ je docela běžná otázka, co požadujeme od našeho partnera, jak by měl vypadat, co dělat a nedělat. To bychom se také chtěli dozvědět v romské komunitě. Oto, jeden z kluků, nás ale okamžitě zaráží: „Tohle, kdybych se zeptal, budou se na mě dívat, že nejsem normální. Co mi je do toho, jakou kdo chce ženu, nebo jakou má. To je u nás tabu.“

A tabu nejsou jen otázky o partnerovi. Dozvídám se třeba, že jako žena Roma, která se drží tradicí, bych se nesměla malovat, nebo že nalakované nehty jsou u romské ženy nepředstavitelné. A tak zaraženě svírám šálek čaje a dívám se na své červené nehty. Chvílemi to vypadá tak, že nás kluci pošlou do háje a dokument si můžeme točit samy. Ani ne proto, že by se jim do toho nechtělo, ale myslí si, že se nic nedozvíme. Bojí se, že pokud budou mít ženy partnery, na kamery nám odmítnou některé věci říct. A ptát se romských mužů, nemá podle naší kameramanské dvojice už vůbec cenu. Ale nejsou právě o tom dokumenty? Ukázat i to, že lidé nechtějí o některých tématech otevřeně debatovat? Kluci přece jen souhlasí, mezi romskou omladinou budeme mít třeba víc štěstí a hlavně bychom se neměli nechat odradit hned na začátku.

V tom do místnosti přichází muž Idy Kelarové, ptá se, kde je máslo, a chystá si něco k jídlu. Po chvíli vezme do ruky kytaru a začne ji ladit. Napadá mě, že lepší atmosféru pro rozmluvu nad dokumentem nám ani nemůže vytvořit. Nespustí žádnou chytlavou melodii, pro sebe si jen tak něco vybrnkává, což je k našemu rozhovoru takové akorát.

Mezitím nám všem hlavy vychladly a dostáváme se ke zdárnému závěru setkání. Připravíme si časový plán, rozdělíme úkoly a znovu se pevným stiskem ruky všichni loučíme. V autě na cestě zpět uvažuji o tom, co jsem slyšela, a nemůžu se dočkat natáčení. Podle toho, co jsem se dnes dozvěděla, nás čekají ještě napínavé chvíle, ale o to lepší bude výsledek naší společné práce Romů a Neromů. Jistě to bude zajímavý vhled do romské kultury a role ženy v ní.