Leona Bikárová je v našem projektu mentorkou. Kromě toho pracuje jako sociální pedagožka na základní škole, kam chodí více než 80% sociálně znevýhodněných žáků, dále učí v mateřské školce a také na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity romský jazyk a romologii. Leona vychovává 4 dcery.

V čem spočívá Vaše pozice mentorky?

Starám se o ženy, které mají zájem se nějakým způsobem rozvíjet. Pomáhám jim, aby mohly v životě uspět, např. našly pracovní uplatnění či dokončily středoškolské vzdělání. Setkávám se s nimi, motivuju je, aby dělaly správná rozhodnutí.

Probíhá pomoc i jinak než „teoretickým poradenstvím“?

Jsem toho názoru a dodržuji to pravidlo, že je třeba pomoci člověku tak, aby si vlastně pomohl sám. Nemyslím si, že je dobré, aby se za něho něco dělalo. Nabízím možnosti, které může udělat, a on by je měl udělat sám. Pokud bych za naše ženy všechno dělala, tak projekt nemá smysl, protože se nenaučí jednat samostatně.

Jedné ženě jsme teď našli práci, ale nebylo to jenom o tom, že bychom společně my dvě seděly za počítačem. Pokud na internetu nemůžeš nic najít, neodpovídají ti na emaily, běž na pracovní úřad, řekla jsem jí. Ať ti nějakou práci nabídnou, protože od toho tam jsou. Ona šla na úřad a práci jí nabídli. Nejsem tou, která s ní půjde a bude u ní stát a říkat jí, co má dělat. Já jí řeknu mezi čtyřma očima, co bych udělala, a je na jejím rozhodnutí, jestli to udělá. Pomůžu ale i tak, že napíšu dopis, že vypíšu žádosti, ale když žádost napíšu, ona si ji tam sama donese. Chci, aby ona sama něco dělala.

Jaké jsou zásadní problémy žen v tomto projektu?

Některé starší ženy nemají kde bydlet, většinou mají i finanční problémy. Obecně jsou ty starší hluboce zakořeněny ve způsobu romského života. Je pro ně hrozně těžké, když jim je padesát nebo šedesát, něco změnit. Velkým úspěchem je, když jde žena sama na úřad a vyřídí si potřebné věci. Je velice těžké v tomhle věku měnit jejich myšlení. Jsou spoutány svojí rodinou, která po nich stále něco vyžaduje.

U mladých holek vidím nedostatečnou motivaci. Nemají v sobě ctižádost. Nemají dostatečné sebevědomí. I když o sobě říkají, že jsou moderní, tak si v sobě nosí přesvědčení, že hlavní je být matkou, zůstat doma. Nevidím u nich ambice, nadšení pro cokoliv. Žijí v uzavřeném kruhu, některé v ghettech, kde nevidí nic pozitivního. Celý svůj život takhle žijí. Třeba chodí na segregovanou základní školu, pak na segregovanou střední a skončí v nějaké neziskovce, která je v ghettu. A to když je holka hodně dobrá a organizace ji vezme.

Problém, na který jsme v projektu taky narazili, představuje (ne)disciplína Romů. Něco slíbí a pak jim do toho něco vejde. Řeknou, že přijdou, a pak nemůžou, protože jdou někam se svojí dcerou, nemůžou, protože slíbily, že uvaří. Před vzděláváním vždy dostane přednost rodina. Ta je na prvním místě, když je dítě nemocné nebo někdo potřebuje pomoct.

Kolik roků mají mladší děvčata zapojená do projektu?

Je jim osmnáct až dvacet. Jsou to holky v maturitním ročníku a vůbec nevědí, co chtějí dělat po maturitě, co dál. Víme, že maturita je dnes základ, že dnes chtějí na mnoha pracovních pozicích i vysokoškolský titul. Některé z nich mají nějakou představu, ale vy víte, že se nemůžou dostat na školu, kterou si vysnily. Neříkáme jim to, protože člověk nikdy neví. Radím jim, že se musí hodně připravit, aby se tam dostaly. Není to tak, že by na to neměly, ale vzhledem k tomu, na jaké střední škole momentálně studují, tak jejich vědomosti zpravidla nestačí na to, aby byly přijaty na vysokou školu. Snažím se je motivovat a nasměrovat i jinam, aby nebyly zklamané.

Dá se už z krátkého trvání projektu vypozorovat změna v myšlení žen, se kterými pracujete?

U těch mladších vnímám pozitivně, že si uvědomily, že nemusí být jenom matkou, že se jedná o jejich budoucnost a musí pro ni něco udělat.

U starších žen vidím proměnu zejména u jedné účastnice, která udělala obrovský pokrok. Velmi dobře se s ní pracuje. Chápe význam vzdělání v naší společnosti, a proto např. s naší pomocí přemístila svoje vnučky na nesegregovanou základní školu.

Je zapotřebí přiznat, že několik Romek náš projekt již opustilo, protože si myslely, že jim projekt na nic není. Chtěly, abychom jim sehnaly práci a hotovo.

Cítila jste nějaký problém ze strany rodin, že se ženy a děvčata chtějí do projektu zapojit?

Nemyslím si, že by v tom byl nějaký problém. Když jsme však začínali, tak byla hodně potíž v tom, že Romky jsou zvyklé brát, a ne dávat. Nejsou zvyklé udělat něco pro to, aby něco měly. Ale to je naučil sociální systém. Nepracuješ, dostaneš dávku. Když budeš v azylovém domě, stejně ti byt jednou dáme.

Romské organizace za ně všechno udělají, takže paradoxně udělaly z Romů úplně negramotné namísto toho, aby je něco naučily. Tyto organizace mnohdy vedou gádžové, a to je taky problém. Romové se dostali do fáze, že nemusí nic dělat.

Jak se navzájem ovlivňují tyto dvě skupiny romských žen – mladší a starší?

Myslím si, že když mladé holky vidí, jaké problémy mají ty starší, tak to pro ně může zafungovat jako budíček. Takhle nechci dopadnout. Pokud nebudu studovat, nebudu mít práci.

Bude mít, podle Vás, projekt nějaký reálný přínos?

Podle mě budou holky, kterým to nic nedá. Budou však také holky, které začnou nad sebou přemýšlet, a pak budou holky, které spolupráce s námi někam posune. Najdou práci, budou mít byt, budou mít děcka na dobrých školách, udělají maturitu, dostanou se na vysokou školu.

Leonu zpovídala Natália Saganová.