Když jsme vyřešili jeden problém, objevilo se dalších pět.

Projekt Hledejme společně novou cestu! má dvě mentorky. První je Leona Bikárová, se kterou jsme již rozhovor vedli. Druhou mentorkou je Kateřina Kelarová, která současně působí jako pedagožka ve SVČ Lužánky a je také ředitelkou soukromé mateřské školky. V současné době mentoruje šest romských žen.

 

Jaké ženy jste do projektu vybírali?

Vybírali jsme z romských žen, které vypadaly, že by se mohly díky projektu ve svém životě někam posunout. Byly to ženy, které známe, ale i ženy, se kterými jsme se setkali poprvé. Ukázalo se, že vybraná skupina byla tak nehomogenní, že to nedělalo dobrotu. Měly jsme ženy z azylového domu, studentky, ženy se základním vzděláním, matky, které byly s dětmi na mateřské dovolené deset let a už nebyly schopné se vrátit do pracovního procesu.

 

Fluktuace byla ze začátku hodně veliká. Některé ženy chtěly řešit bydlení a svoji sociální situaci, jiné potřebovaly pomoci s hledáním práce či doučování pro svoje děti. Proto teď budeme mít ve 2. běhu skupinu žen, které mají maturitu a nedaří se jim uspět na trhu práce.

 

Je problematické pracovat s těmito ženami a poskytnout jim pomoc?

Neřekla bych, že je problém pracovat s romskými ženami, ale že každý člověk, který vypadne z běžného systému, z funkční rodiny, z pracovních návyků, má problém se znovu začlenit. Vybrané romské ženy zapadaly minimálně do jedné z těchto skupin.

 

Mnohé žily s představou toho, že ukončily základní školu, pak dělaly učňák, nebavilo je to, otěhotněly. A teď jsou buď šťastné, protože jejich muž pracuje, ale chtějí lepší bydlení, nebo jsou nešťastné, protože se s nimi muž rozešel a ocitly se v azylovém domě. Chtějí mít děti, starat se o muže, mít hezké bydlení, ale nemají motivaci usilovat o kariéru, nesní o studiu na vysoké škole.

 

Bylo těžké přesvědčit je, aby navštěvovaly vzdělávací semináře. Neměly motivaci něco dělat pro sebe. Chtěly, abychom dělaly věci za ně. Když jsme společně vyřešili jeden problém, objevilo se dalších pět. To je pro mentorku hodně vyčerpávající.

 

 

 

Všechny účastnice se zapojily do projektu na základě kontaktů, doporučení?

Ano. Romská žena přijde na takovýto druh setkání jen v případě, že důvěřuje člověku, který ho vede. Já i druhá mentorka Leona Bikárová máme blízko k této komunitě, dlouhodobě s ní pracujeme.

 

Jak tedy projekt postupuje?

První skupina 15 žen má za sebou vzdělávání. Měly přednášku zaměřenou např. na time management, diskurz o postavení romské ženy ve společnosti, semináře se zaměřením na osobní rozvoj a hledání silných stránek.

 

Já teď pracuji se ženami, které si stanovily nějaký cíl. Ten se snažíme společně dosáhnout. Nyní si vytipováváme ženy pro další období vzdělávání a mentorské práce.

 

Jak probíhá mentorská práce?

Pomáhám ženám, které to samy chtějí. Nemůžu za ně všechno udělat, ale pomáhám jim a dodávám jim odvahu v tom, že to zvládnou. Jedné ženě jsme pomohli najít bydlení, zřídili jsme jí splátkový kalendář v plynárnách, její vnučky přestoupily na jinou školu a teď jí pomáháme najít zaměstnání. Mladým holkám pomáhám s přípravou na maturitu a na přijímačky na vysokou školu. Podporuji je v tom, aby se zvládaly učit efektivně. Práce je to různorodá.

 

Ty ženy, které se do projektu zapojily, se nebály, že se na ně bude romská komunita dívat skrz prsty?

Myslím si, že většinou tyto ženy nejsou úplně ztotožněné s tím, jak komunita funguje. Spousta z nich neměla problém se z komunity odstěhovat. V té tradiční podobě si jí váží, ale v momentě, když je všechno jenom na nich, zkusí cokoliv. Tedy i to, že se nějakým způsobem z komunity vyčlení.

 

Rozhovor vedla Natália Saganová.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *